hudební agentura

Blog I. Šmída

17. listopad v době rouškové

Ilja Šmíd, 17. 11. 2020

 

Dnes je státní svátek, jehož oslavy jsou po celé republice je ovlivněny současnou koronavirovou situací s nepříjemnými protiepidemickými opatřeními. Opět zapalujeme svíčky, opět vzpomínáme na naše statečné (jak málo jich bylo!), opět se zamýšlíme na vlastním vztahem ke svobodě a k jejímu rozvíjení v nových poměrech. Opět posloucháme projevy českých politiků, vybavených rouškami i bez nich.

Podle dobrého českého zvyku se ale nemanifestovalo jen na památku událostí před 31 lety, nýbrž se také demonstrovalo proti současné vládě (vyšlé ze svobodných voleb), která lidem „bere svobodu“. Podle názoru části veřejnosti je to patrně vláda, která sem problém covidu zavlekla, a její opatření jsou buď pozdní a nedostatečná (už se z mlhy budoucnosti vynořují parlamentní a jiné komise vyšetřující, kdo za to může) nebo zbytečná a svobodu, podnikání a společenský život lidí nedemokraticky omezující. Podle tohoto názoru vláda situaci zneužívá ve svůj prospěch: politický a ekonomický („posviťme si na ty kšefty v souvislosti s opatřeními!“). Mnohým lidem zřejmě nedochází, že onen částečný lockdown má zamezit skutečnému a úplnému lockdownu, který by musel nastat při hrozícím kolapsu našeho zdravotnictví. A také, že současná situace logicky nepřináší prospěch ani vládě a vládnoucímu hnutí ANO, vždyť před pandemií jsme přece – chtě nechtě – byly svědky docela nadějného rozvoje naší ekonomiky a kdo nebyl zaslepen skandály předsedy vlády, ať již skutečnými či virtuálními, mohl si přečíst různá hodnocení mezinárodních autorit typu Mezinárodního měnového fondu, kterak na tom česká ekonomika je a bude – např. tolik spílaná zadluženost byla a stále je ve skutečnosti jednou z nejmenších v Evropské unii, o celosvětovém měřítku ani nemluvě, takže mimochodem umožňuje zatím velmi masivně sanovat a nahrazovat ztráty jednotlivých segmentů naší ekonomiky. To by v opačném případě možné nebylo.

Je tedy zřejmé, že protestní pochody „za svobodu vybojovanou před 31 léty“ spojené s odporem „proti covidu", resp. "opatřením proti covidu“ jsou projevem stálého a vášnivého odporu části veřejnosti proti vládě vedené Andrejem Babišem a mají nyní již předvolební charakter. Koronavirus se u nás stal symbolem "někým úmyslně zveličovaného" zla a opatření proti němu omezováním občanských svobod, připisovanému vládě. Jenže není možné přehlédnout, že podobné protesty se konají po celém světě (protirouškové demonstrace se konaly i v roce 1918 v době pandemie španělské chřipky) a vždy s sebou nesou podobný náboj revolty proti establishmentu. To je ovšem všudypřítomný prvek nejen zastupitelské demokracie, ale i jiných státních a společenských zřízení, včetně totalit. Rozdíl je jen v jejich pojetí: v demokracii jsou svobodná vyslovení názorů její součástí – pokud se nejedná o propagaci rasově, nábožensky či politicky radikálních a zákonem zakázaných ideologií, v totalitách jsou víceméně součástí boje proti nim.

Celosvětové šíření nákazy a snahy vlád zabránit všeobecnému kolapsu mají ovšem i svou méně vnímanou, a přitom mimořádně závažnou stránku. Připomínají totiž, že neustálá honba za ziskem a zvyšováním výrobní produkce žene svět na pokraj katastrofy nikoliv jen ekonomické, ale doslova enviromentální, existenční. Upozorňuje, že neustálá spirála spotřeby musí mít někde konec, a ten může mít pro svět zničující podobu. Svět po covidu bude úplně jiný. Zraněný a hledající cesty k další existenci. Ekonomika bude zcela přestavěna. Už dnes je nejviditelnější rychlá proměna pracovních podmínek lidí pracujících „hlavou“, těch, jejichž hlavním výrobní nástrojem je notebook a svět propojený sítěmi. Systém home office má nadšené stoupence, ale už i oběti, firmy se začínají zbavovat nákladných kancelářských prostorů, pracující ve svých domovech nemusí už dostávat benefity typu dotovaného stravování či firemních mateřských školek. A tak se začíná propouštět. Na příští rok někteří ekonomové předvídají dramatický nárůst nezaměstnanosti – nejen u nás. A to nejen vlivem krachu firem a živností v důsledku covidové epidemie, ale i v důsledku prozření podnikatelských elit, že práce se dá organizovat i jinak, efektivněji a především levněji, tudíž s většími zisky. Je to začátek naprosté změny pracovního trhu, ale také naprosté změny způsobu života společnosti, každého jedince v ní. Proč zaměstnávat, když si mohu koupit službu, za níž nebudu muset platit žádné sociální či zdravotní odvody? Klasický švarcsystém se v oborech typu IT opět vynořuje, dnes se tomu říká outsourcing, zítra na tom budou postaveny všechny nevýrobní služby. Proletariátem budoucnosti jsou ajťáci, řekl Andrea Colantoni, headhunter jedné z největších personálních firem na světě Sdecco Českému rozhlasu. Covidová krize tento proces urychluje.

Navíc je tu červené světlo upozorňující na kolaps Země jako nenahraditelného životního prostředí člověka, katastrofa, která může nastat v řádu patrně už jen málo desítek, možná i jednotek let. A to ani nezmiňuji zřetelný začátek „stěhování národů“, přinášející další nebetyčné problémy, hrozící v demokratických a rozvinutých částech světa úplně všem – terorismus nerozlišuje mezi příznivci či odpůrci vlád. Ano, vše se vším souvisí.

A tak mám na konci dne, kdy bych se měl cítit svátečně, docela strach. Strach o své děti, strach o tuto zem, strach o naši planetu. Měli bychom si všichni uvědomit, oč tu vlastně jde. Že naše typické hašteření a rozdmýchávání nenávisti mezi lidmi s různými názory je vodou na mlýn nejen covidu, ale především těm, kterým o demokracii vůbec nejde. Ale hlavně, vůbec nic neřeší. Jsme všichni na jedné lodi, zvané Země, která hrozí potopením. My navíc plujeme i po našem českém rybníčku na kocábce, která se povážlivě kývá. K výměně jejího kormidelníka máme zákonodárnou moc, kterou můžeme, chceme-li, uplatnit už ani ne za rok. Ale do té doby musíme tuhle krizi zvládnout. Demonstrovat za svobodu bez roušek na ústech a dělat z toho symbol svobodného projevu je, mírně řečeno, liché. A propos, docela bych chtěl vědět, zda by si Václav Havel na dnešní manifestaci vzal roušku…

 

 

Fanfára pro neobyčejné občany

Ilja Šmíd, 31. 10. 2020

 

Když americké orchestry zahajovaly v roce 1942 koncertní sezónu, byly Spojené státy po japonském útoku na Pearl Harbour již téměř rok zataženy do světového válečného konfliktu. Na domácí půdě však stále běžel téměř normální společenský život. Šéfdirigent Cincinnati Symphony Orchestra Eugene Goossens oslovil asi dvacítku amerických a britských skladatelů s prosbou, aby ke každému koncertu nové sezóny složili krátkou ouverturu. Byl mezi nimi i Aaron Copland, který byl požádán o fanfáru pro vojáky, námořníky či letce. Copland však nazval skladbu Fanfárou pro obyčejného člověka, inspirován slavným projevem, který pronesl 8. května 1942 viceprezident Henry A. Wallace: „… století, do kterého vstupujeme, století, které začne po této válce – může a musí být stoletím obyčejného člověka. Možná to bude americká příležitost – podporovat svobodu a povinnosti, kterými musí obyčejný člověk žít…“

Copland místo hrdinů, kteří každodenně nasazovali své životy v bojích daleko od břehů Ameriky, zvolil hrdiny bezejmenné. Možná v tom hrálo roli jeho levicové smýšlení – ocitl se mezi mezi vyšetřovanými v době tzv. mccarthismu ve letech 1946-56 spolu s dalšími uměleckými osobnostmi, jako byli např. Leonard Bernstein, Thomas Mann, Charlie Chaplin, Lion Feuchtwanger, Bertolt Brecht či Jiří Voskovec. Každopádně se ideál hrdiny „všedního dne“ stal symbolem nejen tehdejšího poválečného západního světa, ale ještě mnohem více v zemích, které uvízly v síti sovětského komunistického impéria. Plakáty s odhodlaně se tvářícími dělníky, rolníky, soustružnicemi, jeřábnicemi, posléze brigádami a hrdiny socialistické práce zaplavily i naše města a vesnice. Nejvyšší státní a straničtí funkcionáři (což splývalo v jedno) ve svých projevech vyzdvihovali „hrdinské“ úsilí pracujícího lidu, přesněji řečeno těch, kteří pracovali manuálně. A odměňovali je – fotili je před rudými standardami, zvali je na tribuny při oslavách Svátku práce a předávali jim vyznamenání, bylo jich opravdu „hafo“: Řád Klementa Gottwalda, Řád práce, Řád rudé hvězdy, Řád Vítězného února, Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, umělci také dostávali Vyznamenání Za vynikající práci či dokonce Státní cenu Klementa Gottwalda… Kdo by si nevzpomněl na „srdečné rozhovory, v nichž s oceněnými soudružkami a soudruhy na Pražském hradě setrvali nejvyšší představitelé strany a vlády“. To panoptikum ve zprávách všech médií bylo neskutečné, přesto jsme s jistým zájmem čítávali seznamy oceněných, bylo tam přece tolik kolegů, kteří byli součástí tzv. kulturní fronty! Nesměli mít ovšem žádný kádrový prohřešek…

I když se po roce 1989 řada lidí domnívala, že udělování vyznamenání totalitní režim tak zkompromitoval, že svobodný občan už nebude chtít tuhle hru hrát, realita 30 let po sametové revoluci je jiná. Totalitní vyznamenání sice zmizela v propadlišti dějin a dřívější způsob výběru příkladných pracovníků založený takřka výhradně na loajalitě k režimu se stal totálně „provařeným“, jenže tu byla tradice první republiky, a brzy se ukázalo, že by se přece jen měla ocenit např. odvaha lidí bojujících s předlistopadovým režimem, vzpomenout in memoriam obětí obou totalit, ocenit mimořádné činy, vyzdvihnout zásluhy o …

 

O copak ale vlastně? Jde opravdu o významné osobnosti nebo o jejich, řekněme, loajalitu… Čím jsou výjimeční, NEOBYČEJNÍ? Každoročně už od jara prosakují neověřené informace, kdo že na podzim na Hradě obdrží Řád Bílého lva, Řád T. G. Masaryka, Medaili Za hrdinství či Medaili Za zásluhy. Když je seznam zveřejněn, rozvíří se vášnivé diskuse. I když návrhy může dávat vlastně kdokoliv, a prezidentská kancelář ujišťuje, že „… prezident republiky se každým návrhem zabývá a pečlivě jej posuzuje“, je to ze zákona právě on, kdo má právo rozhodnout o udělení vyznamenání a také je navrhnout, a záleží jen a jen na něm, zda si k posouzení návrhu zřídí nějaký poradní orgán. U řádů se ani příliš nepochybuje, dostávají je úctyhodné osobnosti a stateční občané, stejně tak u medaile za hrdinství – když někdo nasadí či dokonce položí vlastní život, tak jdou pochybnosti stranou. Zato vyznamenání „za zásluhy“, tam se fantazii meze nekladou! Uděluje se osobám, které se zasloužily „…o stát nebo územní samosprávný celek v oblasti hospodářské, vědy, techniky, kultury, umění, sportu, výchovy a školství, obrany, bezpečnosti státu a občanů.“ Je to tedy v podstatě neomezená množina aktivit ve společnosti, která může být uznána za mimořádnou. Ovšem nic nebudí takové debaty a zpochybňování, jako výběr umělců! Tak třeba pop-zpěváci: za jaké zásluhy dostala Marta Kubišová jen II. stupeň (1995), zatímco František Ringo Čech (2015), Daniel Hůlka (2016) či Ondřej Hejma (2018) stupeň nejvyšší, první? Ovšem i herci a vůbec dramatičtí umělci vzbuzují velké vášně. Proč ten ano a ten ne?

Státní vyznamenání by mělo být ocenění těch nejlepších z nejlepších, jenže kolik takových asi mezi námi žije? A kolik z nich si vyznamenání zaslouží? Je zajímavé, že Václav Havel vyznamenáními nešetřil, v letech 1995-2002 udělil přes 400 ocenění, např. jen v roce 1998 vyznamenal téměř 90 osobností. Byl za to kritizován Václavem Klausem, který každoročně uděloval mezi 20-24 vyznamenáními, pouze v roce 2008 ocenil 28 osobností. V tomto trendu pokračuje i Miloš Zeman, byť mírně navýšil počet na 30-35, letos na rekordních 38. Výběr osobností vždycky vzbuzoval a dodnes vzbuzuje vášnivé polemiky, nevyhnul se jim žádný prezident. Vzpomeňme např. kritiku V. Havla, že oceňuje své přátele a kamarády, nejen chartisty. Prezidentem Klausem byli zase oceněni např. pro mnohé kontroverzní filmový režisér Otakar Vávra či Naděžda Kavalírová, předsedkyně Konfederace politických vězňů, za totality působící 18 let jako ministerská zaměstnankyně. A Miloš Zeman, zdá se, si v kontroverzních jménech přímo libuje, politici František Čuba či Miroslav Grégr, nebo jeho nepochybní umělečtí apologeti počínaje režiséry Robertem Sedláčkem a Filipem Renčem, přes zmiňované zpěváky Hůlku (ten letos vyznamenání vrátil s argumentací, že jej „přítel Zeman“ zklamal, čímž jaksi dokumentoval, z jakého důvodu byl po prezidentských volbách v roce 2016 vyznamenán) a Ringo Čecha jsou nejviditelnější – zatímco sportovci Jágr, Kvitová, Ledecká a další už tolik vášní nevzbuzují. Odpůrci některých oceněných argumentují nejčastěji spoluprací s totalitním režimem, včetně spolupráce s STB, či osobními vztahy prezidentů k oceněným osobnostem. Obhájci zase kontrují, že zvláště u umělců nezáleží jenom na jejich osobních postojích, ale především na jejich díle. Jenže umělecká tvorba nejsou atletické závody, kde vítězí nepochybně nejrychlejší či nejlépe skákající, proč tedy ten ano a ten ne? Zvláštní kapitolou jsou pak „odmítači“! Pro vyznamenání si v minulosti nepřišla paní Mašínová, letos jej odmítla převzít za svého zesnulého muže paní Kuberová, a tak mu prezident řád neudělil.

 

Jsem si jist, že i v příštích letech budou diskuse o jménech probíhat, nelze přece ocenit všechny významné osobnosti. Neměli bychom proto zapomenout, že svá ocenění mají i resorty a územně-správní celky, kraje, města a obce. V tomto smyslu mě moc mrzí, že právě letos zapadly v mediálních přestřelkách o hercích Pavlu Trávníčkovi a Josefu Dvořákovi či epidemiologovi Romanu Prymulovi ceny, které každoročně uděluje ministerstvo kultury. Myslím, že stojí za to si ta jména připomenout: státní cenu za literaturu obdržel básník a spisovatel Michal Ajvaz, za překladatelské dílo Blanka Stárková, ceny MK dostali Tomáš Dvořák (divadlo), Jiří Tichota (hudba), Viktor Rudiš (architektura), Květa Pacovská (výtvarné umění), Eva Zaoralová (kinematografie a audiovize) a in memoriam režisér Miloš Forman.

Vyznamenání se udělují tradičně u příležitosti nejdůležitějšího státního svátku, Dnu československé státnosti 28. října, na slavnostním hradním ceremoniálu. Letos jsme to měli zpestřené „palebnou přípravou“ týdny před dnem D, protože prezident Zeman považoval odložení veřejného udílení cen kvůli koronaviru „za zbabělost“. Nakonec ale i u něj zvítězil rozum – a oslavenci si svůj den užijí, až vše zlé – doufejme – pomine.

Co říci na závěr? Veřejná ocenění zásluh a udílení řádů se traduje už od starověku, hrdinové bitev byli vždycky oslavováni a dekorováni. Byla jim poskytována privilegia, vzdávány pocty a vztyčovány pomníky a sochy. A protože světská sláva, polní tráva, za čas někteří upadali v nemilost, byly jim stínány hlavy a pomníky káceny. Proto z udílení nedělejme kovbojku. Radujme se s oceněnými a pokud s nimi nesouhlasíme, buď to velkoryse přejděme anebo to dejme najevo, ale kultivovaně. Pamatujete na ten výkřik slušného fanouška směrem k sudímu – snad z Poláčkových Mužů v ofsajdu? „Rozhodčí je ošklivé káčátko!“ I nesouhlasit se dá slušně, byť třeba s neskrývanou ironií.

À propos: Premiéra Coplandovy skladby se konala v Cincinnati 12. března 1943. Když se to autor dozvěděl, napsal Goossensovi: „Jsem pyšný, že mohu vzdát poctu obyčejnému člověku v Den daní!“. 12. březen byl totiž posledním dnem, kdy tehdy mohli američtí občané odevzdat svá daňová přiznání… Že by to byl tip na den udílení státních vyznamenání u nás? Daňové přiznání se odevzdává do 31. března, možná bychom ještě mohli státními vyznamenáními oslavit Den daňové svobody, ten byl letos 30. června…

 

 

Ministerská bomba v době covidové

Ilja Šmíd, 23. 10. 2020

 

Ve společnosti sužované téměř rok pandemií vybuchla bomba. Ministr Prymula, domnělý původce všech dnešních nepříjemností dopadajících na občany jako dusivý sopečný prach, „kázal vodu a pil víno“. Tak si všichni vyložili výsledek usilovné práce investigativních fotografů bulvárního deníku, jinak zvaných paparazziové, kteří vyfotili nebohého ministra zdravotnictví, an vychází z hospody a bez roušky. V době nouzového stavu, kdy pro veřejnost jsou restaurační zařízení uzavřena a nenošení roušek na veřejnosti pan ministr dennodenně v médiích pranýřuje. Je jedno, že jeho následné vysvětlení zní vcelku věrohodně a vypovídá mj. o tom, že práce lidí ve vrcholných politických funkcích probíhá 24 hodin po sedm dnů v týdnu, je velmi únavná a není divu, že se takový „také jen člověk“ občas dopustí chyby. Je jedno, že v tomto případě to patrně žádný prohřešek nebyl a na veřejnosti se objevil patrně jen díky pokleslé denunciaci někoho, kdo o schůzce s předsedou poslaneckého klubu ANO a ředitelem jedné nemocnice věděl. A je úplně jedno, že s největší pravděpodobností tito tři mužové v soukromých prostorách probírali otázky, které pro řešení stávající situace v naší zemi jsou klíčové, takže nejspíš to nebylo tajné přátelské popíjení a klábosení, které je právě nyní upřeno veřejnosti. Byla to však hloupá chyba, a za každou chybu se musí platit. Tím spíš v politice, u osob veřejně činných.

 

Co ale tahle historka přináší do dnešní rozjitřené doby? Je tu několik aspektů, které by nám neměly uniknout. Především se v médiích a zejména na sociálních sítích rozjela neuvěřitelně brutální kampaň. Povolila se stavidla již ani nepříliš skrývané nenávisti velké části veřejnosti, a konečně je dána možnost tuto personu, zosobnění všeho špatného, co nám covid přináší, veřejně popravit. Frustrované veřejnosti se náhle dostalo šance vylít vědra nadávek, zlého výsměchu, sprostoty a urážek na člověka, kterého nikdy neměla ráda. Již dříve byl fackovacím panákem na všech sociálních sítích, ale teď se schopnost českého národa okamžitě a krutě svou oběť zesměšnit a definitivně s ní zúčtovat projevila okamžitě. Vypovídá to ovšem cosi nikoliv o nešťastném panu ministrovi, ale o nás, o pisatelích samotných. Jsme s odsudkem hned hotovi. Jaképak fraky s člověkem, který nás do toho dnešního marasmu zatáhl! Vidíte, jaký opravdu je, konečně jsme ho odhalili. Na hranici s ním, ať táhne…!

 

A tak se z ministra, který byl kdysi (jen před pár měsíci!) většinově přijímán jako nezpochybnitelný odborník a mnozí by jej už dříve viděli na postu ministra místo slušného, ale přece jen ne moc rázného Adama Vojtěcha, stala náhle persona non grata. A mnozí hlasitě připomínají, že už když přicházel na ministerstvo, měl máslo na hlavě, hodně se povídalo o jeho působení v hradecké vojenské nemocnici, o jeho klientelistických krocích ve prospěch rodinného podnikání. Soudy však nic neprokázaly, platí tedy presumpce neviny – a navíc mnozí, kteří pod jeho vedením nemocnici zažili, tvrdí, že byl výborným manažerem, nemocnice si vedla víc než dobře.

 

A to je další pozoruhodný úkaz. Když se po skandálech předchozích vládních garnitur náhle objevil politik s vemlouvavým „Ano, my to zvládneme“, přivítali ho voliči, kteří si např. dřívější úplatkářské aféry (typu Dalík) vybavili, s nadějí, že do čela státu nastoupí člověk, který je bohatý, a proto nepotřebuje krást, který je schopným podnikatelem a něco dokázal, a proto povede stát jako firmu. Tento fenomén byl a je ostatně známý i jinde ve světě. Co jiného byl Berlusconi v Itálii minulých desetiletí, co jiného je Trump v USA, a vlastně, co jiného je Putin, byť jeho osobní síla a charisma není vybudováno v byznysu? Společenská poptávka po muži tvrdé ruky, který zamezí všem nepravostem, byla po éře „sluníčkářů“ – od Havla až třeba k Obamovi – ohromná. Jenže jakmile uschnou vavřínové listy volebního vítězství, přijdou všední dny. A s nimi naplňování předvolebních slibů. Boje s opozicí, která ze své podstaty musí zpochybňovat všechno. A neváhá používat podpásové rány v podobě vytahování prohřešků z minulosti – mnozí západní politici by mohli vyprávět o náhle nalezených kompromitujících fotografiích z mládí, neověřených informacích milenek a milenců a dalších bulvárních objevech. V našich končinách je v tomto smyslu stálým favoritem spolupráce s předlistopadovou StB či s “komouši“ a hříchy z předcházejících působení, zatímco postelové aférky, příklonnost k drogám všeho druhu či hříchy mládí jsou u nás s lehkým úsměvem tolerovány. Politik s tím musí počítat. Chce-li uskutečnit svůj program, musí na lékárnických vahách poměřovat nejen reálné dopady svých rozhodnutí, ale také zvážit, jakým způsobem na to mohou zareagovat jeho političtí soupeři. Musí si uvědomit, že opozice neváhá napadat ani ta opatření, která jsou očividně ku prospěchu společnosti a která by přijímala i ona, kdyby byla u vlády, protože prostě jejím programem je dokázat, že „oni by to dělali lépe“. Politický boj je kolbiště, kde občan bývá často až na posledním místě. A tak politik musí být obezřetný, aby nezavdal svým chováním příležitost svým odpůrcům.

 

Přesvědčil se o tom i pan odcházející ministr zdravotnictví. Nepobyl ve své funkci příliš dlouho. Udělal chybu, když – byť jen symbolicky – zkompromitoval svou vlastní práci. Ale bylo by nespravedlivé, kdybychom na jeho hodnocení použili jen slova odsouzení, kdybychom dopustili jeho společenský lynč. Tu situaci, kterou dnes prožíváme, nezpůsobil on, ba ani vláda, která je u moci. Pravděpodobně mohl (mohli) udělat něco jinak a něco dříve. Ale oni se ocitli v opravdu bezprecedentní situaci. To, co se všude ve světě dnes děje, jsme mohli dříve sledovat jen z katastrofických filmů. Pandemie covidu je, přes nejrůznější zlehčování na jedné straně a konspirační teorie o jejím vzniku na straně druhé, nepochybně těžkou zkouškou lidstva. V osobě pana ministra Prymuly máme její další oběť. Tentokráte „nezemřela“ na chorobu, proti níž jako erudovaný epidemiolog a vážený profesor všemi svými silami a schopnostmi bojoval, ale na vlastní omyl. Jeho odchod by ale neměl znamenat, že jím přijatá a prosazovaná opatření přestaneme respektovat. Protože ta choroba nezmizí mávnutím proutku či nástupem komunikativně lepšího a pro veřejnost přijatelnějšího ministra. Její vymizení do patřičných snesitelných mezí závisí nikoliv na nenávisti a aroganci na sítích, ale na naší společné zodpovědnosti a ukázněnosti.

 

 

Vyhledávání

Kontakt

AuraMusica, s.r.o. Terronská 960/65
Praha 6
160 00

IČO: 27776018
DIČ: CZ27776018
+420603188500

 

 

 BŘEVNOVSKÁ HUDEBNÍ SETKÁNÍ 

 2020-2021

 

Koncerty se konají v Tereziánském sále Břevnovského kláštera a v kostele Církve československé husitské, Wuchterlova 5, Praha 6.

 

Vstupenky v cenách 150 Kč (pro seniory a mládež) a 250 Kč lze zakoupit v Informační kanceláři MČ Praha 6, Bělohorská 110, ve Fortně Břevnovského kláštera a v Centru zdraví Sluníčko, Wuchterlova 14, Praha 6 (pro koncerty v kostele ve Wuchterlově ul.).

 

Objednávky přijímáme také na auramusica@seznam.cz